Rok 2016

Francie

09.08.2016 – 15.08.2016

Den první

V 15 hodin se první skupinka chystá k odjezdu z parkovacího místa našeho autobusu v Kobylisích. Většina členů však nastupuje na „Jiřáku“. Poslední přípravy na cestu, jako koupě kávy, pití, přelití vína do petek (Martin z Moravy má s sebou v kanystrech 15 l) a můžeme vyrazit. Další zastávky nás čekají na Zličíně a v Rokycanech. Poté už jsme kompletní a můžeme upalovat směr Rozvadov až do místa určení, což je město Rodez ve Francii, které je hlavním městem departmentu Aveyron. Má něco málo přes 20 000 obyvatel.

Po první zastávce se ozve Olda, ukáže zakoupené lahve a ozve se: „Na Vojtu“. A tento přípitek nás vlastně provází celým zájezdem. Takže Oldův syn byl zapit dostatečně. Po druhé hodině ranní přejíždíme hranice mezi Německem a Francií. Většina pasažérů v autobuse spí. Ale jsou tací, kteří spali snad celý týden před zájezdem a ne a ne usnout. Po osmé hodině ranní máme první zastávku ve Francii. Snídáme a slyšíme první slova jako „Bonjour“. Oproti loňskému zájezdu probíhá cesta bez komplikací a tak přijíždíme dle plánu ve 13 hodin do Rodezu. U vlakového nádraží na nás čekají naši průvodci Manon a Maxime. Po přivítání následujeme jejich automobil. Nevím, jak to funguje ve Francii, ale když nás vedli úzkou jednosměrnou ulicí, kde byl navíc zákaz vjezdu autobusům…

Ještě větší překvapení na nás, respektive na naše řidiče, čekalo u kolejí lycea, kde jsme měli být ubytováni. Nikdo asi nepočítal s tak velkým autobusem. Ale jelikož máme ty nejlepší řidiče, vše se zvládlo a autobus byl po několika minutách zaparkován. A zaslouženě jsme všichni zatleskali.

Dostali jsme instrukce, jak bude vypadat program dnešního odpoledne a večera, a šli jsme se hromadně naobědvat. Následuje ubytování, odpočinek, večeře a poté (jak krásné, že slovo „poté“ znamená 50 min) odchod na místní rodezské náměstí, kde se seřadil průvod, který prošel kolem celého náměstí až na jeho konec. Zde postupně vystoupily na podiu všechny soubory a každý měl na svou prezentaci 5 min. Kromě našeho souboru mohli diváci vidět vystupující z Tchaj-wanu, Bulharska, Turecka, Indonésie, Gruzie, Ukrajiny, místní Francie a Kanady. Večer ještě dorazil soubor z Mexika. No a po vystoupeních proběhl návrat na lyceum a party na již bájném pokoji č. 306. K tomu ještě venku probíhala diskotéka, kde se podávala Sangrie.

Usínalo se nám pěkně a završili jsme tak úterý, den druhý.

Den třetí

Snídaně jsou od 8 do 9 hodin. A tak se postupně potkáváme v jídelně při čaji, kávě, kakau a housce s medem či marmeládou. Tato kombinace, kterou si každý z nás mohl měnit jak chtěl, nás provázela po celou dobu. Díky volnému dopoledni jde většina z nás navštívit krásy zdejšího města. Ať už se jedná o místní katedrálu či trh, sednout si na kávu a dát si k tomu výborné créme brulée. Každý si vybírá to své. Ve 12 hodin se začíná podávat oběd a pak se už připravujeme na zkoušku. Muzika v jednom z pokojů a tanečníci na „plácku“ před lyceem. V 15:15 totiž odjíždíme na vystoupení do městečka Naucelle. Zde vystupujeme společně se souborem z Tchaj-wanu.

Zázemí dostáváme v místní velké hale. Na co konkrétně slouží, nevím, ale je zde připraveno podium a za ním hned krytý valník, který je pro muziku. Proběhne krátká prostorová a zvuková zkouška, převlékáme se do krojů a míříme směrem na místní náměstí. Jak milé překvapení bylo, potkat Češku z Brna, která se do tohoto městečka provdala. Má s manželem dvě děti a obě mluví oběma jazyky. Francouzsky a česky. V úterý si odbyla premiéru v našem souboru tanečnice Johanka, která sice tančí v souboru Jarošovci z Mělníka, ale ráda vypomohla při absenci našich tanečnic. A tady v Naucelle si odbyla svou taneční premiéru Markéta, která s námi zkouší od ledna.

Druhé překvapení bylo pro soubor z Tchaj-wanu. Na náměstí není technika a zvukař. A oni mají jen reprodukovanou hudbu. Jak tedy vystoupit a zatančit? No kdo jiný to může zachránit, nežli naše muzika. A tak lidé mohli spatřit neopakovatelné vystoupení Tchaj-wanské tanečnice, která měla baletní sólo, a naše muzika jí k tomu hrála skladbu „Když se ten tálinskej rybník nahání“. V jednom momentě proběhla malá úprava textu, kdy se místo modrých očí ozvalo: „Pro tvoje šikmý voči“. Asi nemusím říkat, že všichni, co česky rozuměli, se začali viditelně usmívat. A Francouzi nechápali. Aplaus na konci vystoupení byl zasloužený.

Následovalo předání darů mezi zástupcem místní samosprávy a naší vedoucí Věrou. A poté už přesun na večeři a poté do haly na vystoupení. Zde se k nám přidal se svými tanci i místní soubor z Naucelle. Na lyceum se dostáváme až po půlnoci. Tentokráte je připravena party v podobě místního piva a diskotéky. Pro Gaudeamus ale začíná na jednom z pokojů. Únava, neúnava, někteří jsou prostě neúnavní. Ale zítra bude dlouhý den, tak se snad dáme do kupy.

Den čtvrtý

Dnes bude dle informací trochu náročnější den. A to v tom, že ho strávíme na cestách. Odjíždíme hned po snídani od lycea a v autobuse se dozvídáme náš denní program. Dle obsahu se nudit opravdu nebudeme. Začínáme zastávkou v malém městečku Bozouls, které má necelé 3 000 obyvatel. Autobus jsme zaparkovali v krásné stromové aleji a pokyn zní, že máme pouze 30 minut. Všichni však jdeme společně k vyhlídce, kde se pod námi otevře krásné údolí, které vyhloubila řeka, jíž jsme mohli také na dně údolí spatřit. Na jedné z prudkých strání se pasou kozy. A tak se chvíli kocháme, fotíme, prožíváme tu nádheru. Tam i zpět k autobusu jsme prošli místním trhem. Ryby a mořské potvůrky, sýry, klobásy, zelenina…

Malou vsuvkou si dovolím upozornit a zároveň poděkovat Milanovi, který nás vždy informoval o místě, kam míříme (počet obyvatel, historie, zajímavosti apod.). Žádné velké odpočívání se nekoná a za chvíli už zase sedíme v autobuse a míříme k dalšímu cíli, tentokráte městečku Espalion. Zde máme asi 1,5 hodiny rozchod. Je zde možnost navštívit muzeum skafandrů, protože právě odsud pochází jeho vynálezce, a nebo obchod s klobouky a stuhami. Také můžeme navštívit místní krásný kostel. Ale je potřeba ještě chvíli počkat, jelikož zde probíhá pohřeb.

V určený čas se opět scházíme u autobusu a pokračujeme dále. Nyní zastavujeme pod sjezdovkou, kde dostáváme oběd v pytlíku (paštika, houska, něco sladkého, těstoviny…) a děláme si malý piknik. Sluníčko svítí, sedíme v trávě… Po obědě vyrážíme do výrobny nožů. Vyhlášená výrobna se nachází na okraji města Laguiole. Využíváme možnosti prohlídky celé výroby „Forge de Laguiole“. Mnozí z nás pozorují nevěřícně profesionální brusiče a další fachmany při jejich práci. Jen škoda, že jsme tak pospíchali a nestihli si koupit nějaký suvenýr. Když už byly za lidovku. Nejlevnější a velikostí něco jako naše rybička stál „pouhých“ 45 Eur.

Nasedáme do autobusu a dojíždíme do již zmíněného města Laguiole, kde parkujeme u místní haly. Máme ještě chvíli čas a tak ho využíváme k prohlídce místní sýrárny. Úžasná podívaná z chodby okny do výroby. A poslední okno, to byl nejhezčí pohled. Sklad, kde sýry zrají. Údajná cena jednoho válečku se pohybuje kolem 300 Eur. Mít tak jeden váleček… Poté jsme měli možnost ochutnat 1 druh sýra ve třech provedeních. Od nejmladšího po nejstarší. Kdo chtěl, nakoupil si některé druhy sýrů a pomalu jsme se přesunuli k autobusu a hned poté s kroji a kostýmy do haly. Po převlečení jsme se seřadili v průvodu, který prošel městečkem, kde nás po cestě vítaly velké hloučky lidí, a končil u domu pro seniory, kde jsme zatančili.

Poté zase přesun do haly. Po cestě jsme narazili na sochu býka, kde nám bylo řečeno, že kdo se dotkne jeho genitálních partií, bude mít štěstí. A tak se spousta našich holek nenechala dlouho pobízet. No uvidíme, jaké ovoce to přinese. V hale máme krátkou zkoušku a poté večeři. Dostáváme místní specialitu, nadýchanou bramborovou kaši se sýrem. A pak se to zase rozjelo. Opět místní soubor, Tchaj-wan a my.

Zpět na lyceum se dostáváme po jedné hodině ráno. Cedule pokoje č.306 se přesouvá na jiné dveře, kde se koná party. Únava, neúnava, kolektiv se musí udržovat. A někteří ho udržovali až do ranních červánků. Jak zní heslo jedné z reklam: „Nevyměknem“.

Den pátý

Ráno je jen pro některé. Se spoustou lidí z našeho souboru se na snídani nelze potkat. Při otázce: „Do kolika se to táhlo?“, byla odpověď, že do půl sedmé ráno. Někdo zpíval zlehka na chodbě ranním červánkům. Tentokrát jsme měli trochu času na dospání, čehož mnozí využili. Odjezd byl totiž až v půl 12. Vyrážíme na výlet do sousedního departmentu Tarn a jeho hlavního města Albi.

Začali jsme piknikovým obědem v parku na místním hlavním náměstí. Někteří se odpojili a šli na oběd do klasické restaurace. Takový burger… Organizačně byl dán čas a místo odjezdu a každý si mohl toto volno užít dle svého. Většina se připojila k našim průvodcům Manon a Maximovi, kteří nás vedli krásnými uličkami k místní katedrále. Ta je postavena v gotickém stylu z červených cihel, ale výzdoba je renesanční. Nalezneme zde i některé ostatky svaté Cecílie, které je také katedrála zasvěcena. Vedle katedrály jsme navštívili přilehlé nádherné zahrady, které můžeme vídat třeba na různých zámcích.

Poté se naše početná skupinka pomalu rozdělila a každý šel objevovat jiné krásy tohoto města. Po návratu k autobusu vyrážíme směr městečko Rieupeyroux, kde nás čekala zkouška, večeře a vystoupení v místním divadle. Tentokrát se souborem z Indonésie. Náš program trval 40 min, venku velké horko a uvnitř ještě hůř. Naštěstí to všichni přežili a odtančili to i zahráli s grácií. Cestou zpět na lyceum zastavujeme na jednom parkovišti a dáváme si 15 minutovou přestávku. Důvod? Padání Perseidů. Někteří měli štěstí a mohli si něco přát, někteří ne.

Valná většina šla po návratu na své pokoje a spát. Přece jen po těžkém včerejšku…

Den šestý

Už se pomalu blížíme ke konci našeho pobytu. Už nás čeká poslední noc na lyceu. Ale popořádku.

Dnes dopoledne máme vystoupení na jednom z místních tržišť v Rodezu. Jaké překvapení, že naším parťákem je opět soubor z Tchaj-wanu. Ale to největší překvapení došlo až za chvíli. Naši dvorní řidiči, Jirka a Tomáš, si vzali na sebe naše kroje a dorazili za námi. Jistě si dokážete představit, jaké ovace to mezi našimi spustilo. Z důvodu sluníčka jsme se po chvíli přesunuli na jinou část náměstí a pokračovali v hraní, zpívání a tanci. Další ovace na sebe nenechaly dlouho čekat. Jirka s Tomášem  byli vyzváni a šli tančit. Takové pěkné sólo. A tak nemohla chybět písnička „Chytili tygra“ a jejich polka byla okamžitě přejmenována na „Tygří tanec“.

Dnešní den je asi o mnoha překvapeních. Tanečník Petr a Zpěvačka Maruška zítra oslaví narozeniny. A tak bylo milé sledovat překvapeného Petra, který zůstal na place sám, jen s tanečnicemi. Žádný odpočinek, ať si to užije. A hned další písnička byla sólo pro Marušku s tanečníky. Tím jsme zakončili místní vystoupení a pomalu se přesunuli na radnici, kde měl pan starosta přijmout všechny vystupující soubory a kde jsme se také se všemi sešli. Panu starostovi a dalším souborům jsme předali dárky, abychom v nich zanechali vzpomínku na soubor Gaudeamus.

A kdo, že má nejlepší muziku? No přece my. Po zahrání písní  When the saints go marching in a Pidmanula, Pidvela, byl skoro celý sál u nás a zpívalo se. Poté proběhlo několik společných focení. Nejžádanější objekt byl náš basista Radek. Holky se pořád chtěly fotit. Asi proto, že má velkou basu. Pak jsme vyrazili znovu směr lyceum, kde byl připraven oběd a bylo volné odpoledne. Čas na nákupy, kávu a podobně. Jen pokoj č. 421 (306) byl na nohou. Tady totiž probíhaly přípravy na večerní oslavu narozenin již zmíněných Petra a Marušky. Výzdoba s balónky, občerstvení a další nesmělo chybět. Po večeři proběhl přesun do kulturního domu opět v Rodezu. Dnešní den jsme vlastně trávili celý v Rodezu. Tady náš soubor vystoupil společně se soubory z Indonésie a Běloruska. Až na zvukařské problémy si to myslím každý užil.

Po návratu a malé regeneraci se začali souboráci scházet na pokoji 421 (306) a začalo se gratulovat, zpívat, jíst a pít. Malé přerušení proběhlo jen při přesunu do spodní části budovy, kde proběhlo pasování průvodcovských nováčků. A to byla naše Manon. Ale byli jsme zde jen chvilku. Pak už zase zpátky na pokoj 421 a slavit.

Co se dělo dále asi nemusím popisovat, ale slušní lidé chodí spát za světla.

Den sedmý

Ráno máme sraz u autobusu v 9:45 a to kompletně zabaleni. Jaký to pohled na některé nevyspalé souboráky, jak táhnou své kufry, kroje…

Dáváme sbohem lyceu a společně i s dalšími soubory odjíždíme autobusy na závěrečný den festivalu do městečka Pont de Salars. Zde se jdeme po příjezdu ihned zařadit do připravovaného průvodu. Ten byl velmi hojně navštíven diváky a tak to bylo příjemné a milé, procházet uličkami místního městečka. Jen toho sluníčka by mohlo být o něco méně.

Následuje hromadný oběd, při kterém na podiu haly, kde jsme jedli, proběhlo předání darů ze strany organizátorů. A tak Honza, Evička Fenclová a František museli s obědem počkat a reprezentovali nás na tomto podiu, kde předali pár vzpomínkových darů za náš soubor. Krátce před 14. hodinou se přesouváme k místní přehradě, kde postupně všechny soubory vystoupí na připraveném podiu pod širým nebem. Naštěstí nic dlouhého, protože sluníčko stále pěkně pálí. A tak se hned po vystoupení jdeme převléknout a konečně přišel čas na vyndání plavek. 3 hodiny volna u vody. Toho se musí využít.

Kolem 18. hodiny odjíždíme hromadně na večeři, po níž jde někdo na kávu, někdo jen tak posedává. Ale těsně před odjezdem k hale, kde má proběhnout závěrečný galaprogram, se mnoho souboráků sesedá společně se souborem z Indonésie. Učí nás jeden ze svých tanců, který se používá k rozmluvě s Bohem. Jedná se o různé pohyby rukami a člověk klečí na kolenou.

Ale teď už hurá k hale, převléknout a čekat. Jdeme na řadu pátí po Kanadě. Diváci nám tleskají, my si to užíváme a s úsměvem odcházíme, ač z nás pěkně leje. Po dohodě padlo rozhodnutí, že se převlékneme a pojedeme. Někteří z nás využívají volné chvíle a jdou si zaplavat do místní přehrady. Bez plavek, pod hvězdami s kempem za zády. Poslední loučení a zpívání písně našim průvodcům Manon a Maximovi. Manon jsme dojali. Nedá se nic dělat, jsme prostě super parta a na nás se nezapomíná.

Nyní už jen nasednout a vyrazit. Na první zastávce se připravujeme na spánek. A pak už frčíme směrem k domovu. Na Jiřák dorážíme druhý den, v pondělí 15. 8. 2016 v cca 22 hodin. Rozloučení a rozjíždíme se do svých domovů.

Myslím, že to byl velmi povedený zájezd. A velký dík patří Katce za jeho organizaci, Ivě za vše co pro nás vyřídila na místě a předávala nám informace a Honzovi za skvělý přednes před našimi vystoupeními, kde nás vždy osobně uvedl.

Tak zase za rok.

Petr Hurt

Přehlídka choreografií

05.11.2016

Dne 5. listopadu se uskutečnila, řekněme již tradiční „Tvůrčí taneční dílna“ v Jihlavě v místním kulturním domě. Hlásí se sem několik souborů z celé republiky a jejich zájmem je předvést své nové choreografie ve scénickém pojetí.

Přehlídka se koná každé dva roky a náš soubor se sem hlásí celkem pravidelně. Naše vedoucí si jela „obhlédnout terén“ již v pátek, kdy se zde konal „Světelný seminář“ pod vedením Vladimíra Buriana. Účastníci byli zasvěceni do tajů světelného jevištního designu.

V sobotu v 7:45 ale vyráží autobus s hlavní skupinou – tanečníky, muzikanty a zpěvačkami – řízený naším dvorním řidičem Jirkou. Musíme totiž stihnout zkoušku a být na jevišti včas. A tak poslední nákup kávy a něčeho k snídani a vyrážíme. Nebyl by to snad Micinka, kdyby neměl něco sladkého od své Haničky. Takže vybaluje kremrole a linecké a už máme první kolovačku po autobuse. Vzápětí následují lahve vína od Martina Barabáše, který je poslal jako rozloučení a poděkování za pár měsíců strávených v našem souboru. Čili cesta pěkně ubíhá.

Po příjezdu jdeme do naší šatny, která je sice v nejvzdálenějším konci kulturního domu od hlavního vchodu, ale to nevadí. Převlek na zkoušku, rozcvičit se a už jen čekat, až na nás přijde řada. Ještě před zkouškou ale probíhá seminář mluveného slova a práce s hlasem vedený Olgou Strašákovou. Takže se někteří pěkně rozhovořili. „To tato teta tuto tetu tahá? To ty táto? No toto…“

Po zkoušce následuje oběd ve vedlejší hospodě „Pivní ráj“. Jirka (řidič) říká Petrovi: „Zavolej mi, až půjdete na oběd, já se jdu natáhnout do autobusu“. Petr svůj úkol samozřejmě svědomitě plní. Jenže až s dvouhodinovým zpožděním, kdy je Pivní ráj zavřen a Jirka bez oběda. Každopádně mnoho souboráků využilo volného času před vystoupením k návštěvě místního centra a nějaké té kavárny. Odměna musí být občas i předem.

A ve 14 hodin se rozeběhl celý program. My jsme zde představili 2 choreografie. Ohlédnutí od Jiřího Pittera a Na den svatého Martina od Věry Fenclové. Postupně jsme mohli zhlédnout soubory Čtyřlístek z Nového Strašecí, Kamýčan z Kamýku nad Vltavou, Lipka z Pardubic, Jarošovci z Mělníka, Ondřejnica ze Staré Vsi nad Ondřejnicí, Salajka z Dambořic, Český lidový soubor z Chrudimi, Radhošť z Rožnova pod Radhoštěm, Rokytka z Rokycan, Veselá Partyja z Boršic, Kohoutek z Chrudimi, Mladina z Plzně a Vycpálkovci z Prahy.

Vše mělo něco do sebe a získalo si potlesk diváků. Ale ten odborný názor měl teprve přijít. Po sbalení věcí a večeři jsme se sešli v jednom malém sálu, kde se posadila do čela porota, která po celé odpoledne hodnotila jednotlivá vystoupení. Vše zahájila předsedkyně poroty paní Dorota Gremlicová, která hodnotila především taneční podání, dále zde seděl pan Aleš Bergman, který hodnotil scénické pojetí, a do třetice zde byl pan Lubomír Tyllner, který hodnotil hudební složku.

Postupně si tedy každá choreografie / každý soubor vyslechl názor všech tří porotců. Naše choreografie nedopadly nejhůře. Velmi chválena, jako asi nejlepší číslo večera, byla právě první část Ohlédnutí od Jirky Pittera. Na úplný závěr byly některé choreografie doporučeny na další přehlídku a mezi nimi byla právě i ta naše – Ohlédnutí. Poslední slovo měla hlavní organizátorka celé akce Katka Černíčková, která všem poděkovala a zároveň poblahopřála panu Tyllnerovi k významnému jubileu.

No a mezi tím se již někteří souboráci bavili a družili na jiném sále. Obzvláště ti, kteří zde přespávali až do neděle. My však odjížděli domů. Spokojeni, unaveni, ovínění.

A jedna perla na závěr z vystoupení Veselé Partyje. „Kdo je pánem celého lesa? Mikula, Mikula, Mikula.“

Petr Hurt

Večer se souborem Gaudeamus VŠE a jeho hosty

10.12.2016

Je 10. 12. 2016, venku slunečný den, v Praze spousta lidí a vánoční horečka. A velký šrumec je také před divadlem U Hasičů kolem 13 hodiny, kde probíhají přípravy na večerní představení „Večer se souborem Gaudeamus VŠE“. Nastěhovat veškeré kostýmy a propriety do šaten, příprava programů a samozřejmě příprava na zkoušku. „Nepojedeme to celé, jen nějaké věci, abych viděla…“ říká Věra. Jaké bylo překvapení, když jsme zkoušku zakončili a zjistili, že máme za sebou celý program, hodinu a půl na odpočinek a přípravu, nežli to začne celé nanovo.

A tak se ladí poslední drobnosti. Jirka Svoboda světla, Martin s Verčou svůj sólový tanec, Petr s Janou Svobodovou správné kroky do jejich „sólové chůze“.

Již před půl 6 začínají chodit první diváci. Petr s děvčaty z Kytice (vlastně nyní už z Gaudeamu) rozdávají u vchodu příchozím programy a cukroví. Jaká sranda, když se předhání, od koho si příchozí vezme cukrátko. Před 6 už jsou všichni tanečníci přichystáni v zákulisí a netrpělivě čekají na zahájení. Čeká je opět spousta rychlých převleků a pěkné horko na podiu. Plátno, kde se promítal text o souboru, se roztahuje, přichází Honza, hvízdne na muziku a celý program začíná Staropražskými tanci. Vše letí jako blázen, tanečníci se mění na podiu a diváci tleskají.

V první polovině jsme mohli vidět tanec Jakživ sem si nepomyslel, O vdavekchtivých, Dědci a báby (krásné číslo, kde vystoupily mimo jiné Věra se Zdičkou), Ohlédnutí (choreografie Jirky Pittera o jeho tanečním životě s Milenou), Nahoře v Táboře. Mezitím měla muzika několik písniček, aby si mohli tanečníci oddychnout a převléknout se. Muzice také patří velký obdiv, protože ochořela zpěvačka Maruška, chvíli po nemoci byla zpěvačka Dáša a houslista Milan nemluvil skoro vůbec. Ale byl tam a to je důležité.

Poslední číslo uvedl náš skvělý klarinetista Marek Janata, který představil jednu z nejlepších choreografií Aleny Skálové, která by tento rok oslavila 90. narozeniny. Pracovala se souborem Gaudeamus několik let a soubor z jejích choreografií čerpá dodnes. A právě jedna z nich, kterou Marek představil, je „Spor Masopusta s Postem“. Krásné číslo s maskami a na závěr Karneval. A tím jsme ukončili první část, opona se zatáhla a většina diváků i tanečníků se přesunula do foyer. Pozdravit známe, prohodit pár slov, občerstvit se… A pomalu se připravit na druhou část představení.

Ta začíná Věřinou choreografií „Na den svatého Martina“. Průvod vyjde z bočních dveří, obejde hlediště a zastaví se ve dvou zástupech na jevišti. Zima, mniši, koulovačka, vše v tomto pásmu najdete. Následují písně o Cecílii, poté pranostiky k zimě a Lucie. Pokud se někdy někdo Lucie při obchůzce bál, tak tady si musí nadělat do kalhot. Holky to fakt prožívají a číslo má švuňk, jak říká Věra. Vše samozřejmě bylo opět prokládáno písničkami od naší muziky.

Ze zlatého fundusu souboru byli předvedeni Tři králové. Krásné a vtipné číslo na uvolnění a zasmání se. No a jelikož je před Vánoci, program zakončujeme Betlémem a Dnem přeslavným. Pak už zpíváme jen koledy s publikem, poděkování a předání květin několika osobnostem (Iva Krištoufková, Věra Fenclová a Jarka Šiktancová) a všichni na jevišti si s úsměvem užívají zasloužený aplaus publika.

Po zatažení opony proběhla ještě jedna důležitá věc. Poděkování Markovi Janatovi za 25 let v souboru Gaudeamus VŠE a předání malých darů. Ač jsme někteří mysleli, že to Růža rozbalí za něj, jak byla nedočkavá. Marku, ještě jednou díky a těšíme se na další spolupráci, na dalších 25 společných let.

A pak už jen sbalit, uklidit a jdeme se bavit, zpívat, pít a tančit. Kdo jste tam byli, neprohloupili jste. Vy, kteří jste tam nebyli, přišli jste o hodně. Ale příští rok se s vámi se všemi těšíme opět na viděnou.

Petr Hurt